David Kunáš, AT 3

Skoro celý školní rok byl za námi a jediné, na co hrstka z nás myslela, byl turisťák. Jako třída jsme za sebou měli lyžařský výcvik a několik výletů a exkurzí, takže společné soužití nám nedělalo problémy. Jediné, s čím jsem nepočítal, bylo, že nás ze třídy pojede tak málo. Z naší třídy nás jelo jen šest, trochu smutný počet, a tak naše řady musela doplnit jiná třída. Tou třídou se stala D3a, díky nim nás bylo již 17. A mohlo se vyrazit.

Odjezd byl 15.6. kolem osmé hodiny ranní z českobudějovického hlavního nádraží směr Nová Pec. Cesta nám ubíhala rychle, byli jsme plni očekávání. Vyjde nám počasí? Bude pršet nebo bude zas moc horko? Ujedu to? Tyto a mnohé další podobné otázky šuměly v hloučku našich studentů. Po příjezdu do Pece bylo počasí nevyzpytatelné, celkem teplo, ovšem zataženo. Na odvoz bagáže jsem čekali zhruba půl hodiny, poté už nebyla jiná možnost, než nasednout na kolo a vyrazit do tábora. Šlapat šlo ztěžka, asi nikdo z nás nebyl na kolo zvyklý, jenom pan učitel Fürst vpředu šlapal, jako by pro něj kopce a vzdálenosti nic neznamenaly. Po chvíli jsme dorazili do tábora, jmenovalo se to Tábory u jezera. Pravda je, že odtud na jezero vidět nebylo a cesta k němu trvala asi tři minuty z kopce, ale jinak příroda tam byla nádherná. Kdo ohledně ubytování čekal hotel, musel být zklamaný. Dřevěné chatky, uvnitř dvě palandy, dvě poličky, stůl. Pro naše turistické účely to ovšem bylo ubytování více než luxusní.

Po vybalení nás kolem druhé hodiny čekal první výlet. Odhadovaná délka 30km. Vyrazili jsme za jemného deště s jistou nechutí k jízdě. Po pár kilometrech nám déšť přestal vadit, bylo nám horko, bolely nás nohy, takže najednou nám přišel deštík vhod. Naše cesta vedla do Černého Kříže, tam jsme také měli větší zastávku s občerstvením. K táboru jsme se vraceli kolem Schwancenberského kanálu. Celkem rovná cesta lesem, okolo vodního kanálu byla za odměnu. Večeře byla vždycky v šest. Po ní jsme odpočívali a připravovali se na nadcházející náročný den. Večerka byla v deset hodin, ve vlastním zájmu jí naše chatka, stejně jako většina ostatních chatek dodržovala. Budíček byl kolem čtvrt na osm, snídaně začínala ve tři čtvrtě. Snídaně byla formou švédských stolů, vždy o stejné nabídce.

plesneVyjížděli jsem kolem deváté směr Plešné jezero. Po zdolání několika kopců jsme byli pod vrcholem. Bylo chladno, každou chvíli mohlo začít pršet, jestli už po cestě nemrholilo. Na odpočívadle pod vrcholem jsme nechali kola s paní učitelkou Maškovou a Pavlem, který výstup k jezeru odmítl. Cesta po kamenném moři byla náročná jak fyzicky tak i na pozornost, kameny byly kluzké a každý nepozorný krok mohl znamenat pád. Ani ne na půli cesty začalo pršet, asi taky kvůli vyšší nadmořské výšce a povaze jezera. Zdatně jsme dostoupali až k jezeru kde nás překvapilo množství uhynulých stromů. Kvůli počasí byla sotva vidět skála a o pohled na Stifterův pomník jsme si mohli nechat zdát. Po krátké obhlídce a společné fotografii jsme se vydali na zpět. Jak jsme klesali počasí se lepšilo. Od jezera jsme se vydali směr Zadní Zvonková jen s malou zajížďkou k nedalekému kostelu, který byl ovšem kvůli rekonstrukci uzavřen. Odtud to byl jen kousek k přívozu do Horní Plané, kde jsme měli rozchod na oběd a prohlídku městečka. Po obědě nás čekala už jen zpáteční cesta do Nové Pece. Někteří z nás byli překvapení, že takovou nevídanou vzdálenost ujeli celkem bez větších problému. A jako každý večer po příjezdu do tábora. Sprcha, večeře a odpočívat.

jezeroTřetí den byl jako vždy bez kol, a tak jsem hned po snídani vyrazili pěšky do Pece na vlak směr Černý Kříž. Odtud jsme šli na Stožecký vrch vzdálený zhruba pět kilometrů. Od Stožecké kaple nás dělil pouze neuvěřitelně strmý kopec. Kaplička byla malá, krásně zdobená vyřezávaným dřevem. Byla postavena u léčivého pramene a její historie je více než pestrá. Od kapličky jsme šli do Stožce na nádraží směr Nová Pec s přestupem v Černém Kříži. V Peci jsme měli rozchod na oběd a pak pěšky do tábora. Vrátili jsme se kolem třetí hodiny. Ve čtyři pro nás byl připraven vodácký výcvik. Počasí nám hrálo do karet, celý den bylo krásně, teplo, obloha skoro bez mráčku. Měli jsme půjčené tři plastové kanoe, v jedné jezdil pan učitel a v ostatních jsme se vystřídali my. Pro ty z nás, kteří v kanoi nikdy neseděli, to byla zajímavá zkušenost. Před večeří jsme se ještě koupali v jezeře, voda byla relativně teplá. Ve čtvrtek byl na řadě nejtěžší výlet. Kolem celého Lipna. Počasí nám opět přálo bylo nádherně, obloha bez mráčku, krása. Vyjeli jsme jako obvykle kolem deváté směr Bližší Lhota, Valtrov až do Frýdavy., kde je přívoz do Frymburka. Čekání na přívoz nám zkrátil Radim, který píchl kolo. Ve Frymburku jsme si dali oběd a pak vyrazil vstříc kopcům směr Milná. Před Černou v Pošumaví bylo jasné, že nám docházejí síly, ovšem nejhůře na tom byl Pavel. Podle jeho vlastních slov „Já už tlačím i z kopce!" všichni jsme tedy zpomalili, aby nám stačil. Cesta do Horní Plané vede více méně po rovině, a tak nebyl problém tam dojet. Kvůli únavě jsme měli v Plané další přestávku. Pavel se držel, a tak jsme úspěšně dojeli i do Nové Pece, odkud je to do tábora kousek. Po příjezdu jsme se šli koupat do jezera. Po celodenní dřině bylo zchlazení v Lipně zlatým hřebem večera. A to jsme ještě nevěděli, že je pro nás na poslední večer nachystaný táborák. Hrálo se na kytaru, opékaly se buřty, nálada byla příjemná.

sumava

Druhý den ráno po snídaní jsme začali balit a kolem desáté jsme vyrazili směr nádraží. Pršelo a bylo nevlídno. Kdo se ráno dobře neoblekl, promokl. Vlak odjížděl kolem čtvrt na dvanáct. S Pecí jsme se loučili napůl s úlevou, že si konečně odpočineme a napůl trošku smutní, že už je potom. Přece jenom to bylo příjemné zpestření školního roku plné krásných míst naší jihočeské Šumavy spojené s veselými příhodami, na které se nezapomíná.

Fotogalerie